Jak si získat zpátky autoritu

Dostala se mi do rukou výborná kniha "Mateřská škola komunikuje s rodiči", dovolte mi  podělit se o zásady, které Vám mohu pomoci při budování autority u dítěte. Některé se Vám budou zdát nedemokratické a v rozporu se zásadami respektující komunikace.

Cílem je však poradit, pokud jste dozráli do nezvladatelného stavu nebo jste na výchovu sami. Není nikde psáno, že se jimi máte slepě řídit.

1. Omezit slovní projev, čím míň slov, tím lépe. Platí pravidl - co ví, zná či slyšel, už nevysvětlovat (čištění zubů, skákání po gauči - stačí jedn slov "zuby", "koupelna", "stop", "dost", "konec", "nesmíš"). Jedná-li se o novou věc, aktivitu, pvinnost, je nutné vysvětlení třeba dvakrát nebo třikrát, přesvědčit se, zda dítě pochopilo a souhlasí, dál opět již nevysvětlovat (pak se totiž dostanete ke každodennímu přemlouvání).

2. Stálým vysvětlováním a argumentací nejenže ztrácíte úctu před dítěteme (jedním uchem sem, druhým tam), ale také učíte dítě taktizovat, protiargumentovat.

3. Občas musí stačit místo vysvětlování jen prohlášení "Bude to tak, protože jsem to řekla." Tento argument musí dítě respektvat, přijmout. Jsou opravdu věci, které by ani nepochopilo a v tomto věku musí slepě poslechnout.

4. Verbálnímu projevu musí odpovídat ten neverbální, to znamená tělo, bličej i oči musejí být přísné. Usmívající se hudrající maminka ztrácí veškerou autoritu u dítěte, navíc ho naplňuje nejistotou: "Jak to vlastně ta máma myslí?"

5. Čím víc se o něčem mluví, tím je to podezřelejší.

6. Je vhodné mluvit s dětmi dospělejší formou, ne jako s věkově mladšími. Mám na mysli především zdrobnělinky, šišli-myšli - tím shazujete sebe i dítě. Zdrobnělinky používejte maximálně, když je dítě hodné.

7. Nepoužívejte negativní nebo ironické věty ("Ty tomu nerozumíš?" nebo "To jsem věděla, že to neuděláš.").

8. Mluvte stručně, jednoznačně, ne složitě. Není lepší "Nesahej na to" než "Já jsem ti řekla, že se na to sahat nebude"?

9. Co řeknete, to se musí dodržet.

10. Nikdy se nedopracujte do fáze "kdo s koho".

11. Dávejte najevo své pocity, sdělujte, že vám vadí chování dítěte: "Zlobím se." "Je mi to líto." "Obtěžuje mě to."

12. Pokud dítě zlobí, neposlouchá, musíte ho ignorovat, odejít, nekomentovat. Dejte najevo, že tak ošklivé chování vás nezajímá.

13. Pokud se dítě vzteká, platí totéž. Hlavně mu neodpovídejte, neposmívejte se, nevysvětlujte, nemanipulujte s ním, odejděte od něj, pokud mu nehrozí úraz.

14. Dohodněte pevné hranice a mantinely se všemi dospělými, kteří se účastní výchovy, dítěti je předložte bez možnosti diskuse (jen ve fázi nápravy zoufalého stavu).

15. Zredukujte množství hraček, dráždivé dítě potřebuje méně podnětů. Nekupujte mu při každém nákupu, při každém návratu domů, po každém lékařském ošetření dárky. Zvykne si, přestane si toho vážit, nebude to mít žádný efekt.

16. Povídejte si s dítětem, mluvte i o sobě, o svých prožitcích, zážitcích, potřebách, co se vám povedl, co jste pokazili. Nejen že ho tak učíte se svěřovat, ale také přestává být středobodem rodiny.

17. Dítě by pro vás mělo občas i něco udělat (podat pidí, přikrýt dekou, pohladit vás...).

18. Pracujte společně - čím těžší, náročnější, zodpovědnější (ale přiměřený) úkol, tím větší efekt. Může vyleštit zrcadlo, zalít květinu, vymyslet dárek pro babičku apod. Dítě si posiluje sebevědomí a sebedůvěru. Potom stačí jen poděkovat, pochválit, nedělat z toho komedii.

19. Dítě potřebuje perspektivu a společné plány. Dělejte je společně a stále.

20. Během dne by si dítě mělo aspoň na chvíli odpočinout, v klidu, nejlépe na posteli, s knížkou, plyšákem. Nervová soustava si odpočine, dítě je lépe zvladatelné.