Dětský mozek potřebuje lásku, aby se mohl vyvíjet

Když se koncem 80. let minulého století v amerických městech masivně rozšířil derivát kokainu crack, měla filadelfská neonatoložka Hallam Hurtová obavy, že budou děti narkomanek poškozeny.

Spolu s kolegy prováděla výzkum u rodin s nízkými příjmy a porovnávala čtyřletá děcka, která byla vystavena působení drog užívaných matkou v těhotenství, s dětmi jejichž matky narkomankami nebyly. Vědci žádné význačné rozdíly nemohli najít. Místo toho však přišli na to, že je IQ u obou skupin dětí mnohem nižší než průměrné. "Tihle caparti byli úžasně roztomilí, jejich IQ však nečinilo víc než nějakých 82,83," říká Hurtová. "Průměrné IQ je přitom 100. Šokovalo nás to."

Tento objev vedl výzkumné pracovníky k tomu, aby se přestali zabývat tím, v čem se obě skupiny dětí lišily, a zaměřili se na to, co je spojovalo: byl to život v chudobě.

Aby badatelé lépe pochopili prostředí, kde děti vyrůstaly, navštěvovali jejich domovy se seznamem dotazů. Ptali se, zda mají rodiče pro děti doma alespoň deset knih, zda mají gramofon a desky s dětskými písničkami nebo hračky, s jejichž pomocí se děti učí počítat. Všímali si, jestli mluví s dětmi láskyplným hlasem, zda si najdou čas na zodpovídání jejich otázek, zda je objímají, líbají a chválí.

Vědci přišli na to, že děti, kterým se doma dostávalo více pozornosti a pochvaly, mívaly vyšší IQ. Děti žijící v prostředí podněcujícím jejich poznávací schopnosti zvládaly lépe jazykové úkoly. Děti, o které rodiče pečovali láskyplněji, byly lepší v testech paměti.

O několik let později, když se z dětí stali teenageři, pořídili badatelé magnetickou rezonancí snímky jejich mozků a pak je porovnali se záznamy o tom, jak emočně vřelé péče, kolik podpory a pochval se jim dostával ve čtyřech a v osmi letech. Objevili významnou souvislost mezi péčí ve čtyřech letech a velikostí hippocampu - části mozku spojované s pamětí. Nepřišli však na žádný vztah mezi kvalitou péči v osmi letech a hippocampem. Tyto výsledky prokázaly, jak zásadní význam má emočně podnětné prostředí ve velmi raném dětském věku.

Filadelfský výzkum, jehož výsledky byly publikovány v roce 2010, patříl mezi první studie dokazující, že zkušenosti z dětství ovlivňují strukturu vývoje mozku. Poté následovaly další výzkumy, které prokázaly spojitost mezi sociálně-ekonomickým postavením rodiny malého dítěte a růstem jeho mozku. Mozek dítěte má už sice v sobě při narození naprogramovány ohromující schopnosti, jejich rozvoj ovšem zásadním způsobem závisí na okolním prostředí. Vědci se teď snaží odhalit, jakým způsobem je tento rozvoj ovlivňován vzájemným působením přírody a výchovy.

Vědci dnes s pomocí nových technologií nahlížejí do dětských mozků a rozplétají záhadu, jak se z novorozence stěží schopného vidět může za pět let stát jedinec, který dokáže mluvit, jezdit na tříkolce, kreslit a stvořit si imaginárního kamaráda. Čím více poznatků získávají vědci o tom, jak se během raného dětství rozvíjí schopnost rozumět jazyku, číslům a emocím, tím více si uvědomují, že dětský mozek je neuvěřitelný stroj na učení. A jeho budoucnost je do značné míry v našich rukou.

Různé podněty a úkoly, například poslech ukolébavky nebo sahání po hračce, napomáhají ve vytváření odlišných nerovových sítí. Spojení se posilují jejich opakovanou aktivací. Pochva obalující nervová vlákna - tvořená izolační látkou zvanou myelin - se podél často používaných cest zesiluje, což napomáhá rychlejšímu přenosu elektrických vrzruchů. Spoje ležící ladem zanikají. Přerušování spojů se říká "průklest synapsí". V období od jednoho do pěti let a pak ještě jednou v raném dospívání prochází mozek cykly růstu a odstraňování nepotřebného. Hlavní roli v procesu označování spojů, které budou zachovány, hraje přitom zkušenost.

Před více než dvěma desetiletími nahráli dětští psychologové Todd Risley a Betty Hartová, kteří tehdy pracovali na Kansaské univerzitě ve městě Lawrence, stovky hodin interakcí mezi dětm a dospělými ve 42 rodinách z celého sociálně-ekonomického spektra. Sledovali přitom děti ve věku od devíti měsíců do tří let. Když pak Todd Risley a Betty Hartová zkoumali přepis těchto nahrávek, učinili překvapivý objev. Děti z dobře postavených rodin - kde byli rodiče většinou vysokoškolsky vzdělaní - vyslechly během jedné hodiny, kdy s nimi někdo hovořil v průměru 2 153 slov, zatímco u dětí ze sociálně slabých rodin to bylo jen 616. Kdybychom vše sečetli, pak by rozdíl ve čtyřech letech činil již celkem 30 milionů slov. Chudší rodiče měli tendenci hovořit v kratších a úsečnějších větách například: "Přestaň!" nebo "Slez dolů!", zatímco rodiče z bohatších poměrů vedli s dětmi dlouhé hovory na nejrůznější témata a povzbuzovali je k procvičování paměti a představivosti. Děti z rodin s nízkým společenským a ekonomickým postavením prostě mají chudší jazykové podněty.

Badatelé přišli na to, že rozdíl mezi dětmi z obou sociálních skupin byl opravdu velký. Děti, na které rodiče mluvili více, měly ve třech letech lepší výsledky v IQ testech. V devíti a deseti letech měli pak také lepší výsledky ve škole.

Vypadá to jednoduše - jakoby stačilo dítě vystavit záplavě slov. Jenže řeč, která se line z televize, audioknihy, internetu nebo smartphonu (ať už je jakkoliv výchovná), nemá nejspíš žádný vliv. Takový závěr aspoň učinili badatelé pod vedením neuroložky Patricie Kuhlové z Washingtonské univerzity v Seattlu, kteří se zabývali výzkumem devítiměsíčních dětí.

Patricia Kuhlová spolu s kolegy zkoumala záhadu, jakým způsobem probíhá učení jazyka, jak si děti dojednoho roku osvojují fonetické zvuky mateřštiny. Během několika prvních měsíců života prokazují děti zvláštní talent na rozeznávání zvuků v jakémkoli jazyce, ať už v rodném, nebo cizím. Ve věku šesti měsíců až jednoho roku však začínají ztrácet schopnost rozlišovat zvuky v cizím jazyce a naopak stále lépe a lépe rozeznávají zvuky rodného jazyka. Tak například japonské děti už pak nejsou schopny rozpoznat rozdíl mezi hláskami "l" a "r", protože japonština mezi těmito plnými souhláskami nerozlišuje.

Při výzkumu nechali badatelé poslouchat devítiměsíční děti z anglicky mluvících rodin standardní činštinu. Některé z dětí dostaly čínské vychovatele, kteří si s nimi hráli a předčítali jim. "Miminka byla z vychovatelů jako u vytržení," říká Patricia Kuhlová. "V čekárně zírala na dveře a čekala na jejich příchod." Jiná skupina dětí viděla a slyšela stejnou skupinu činsky hovořících vychovatelů z videoprezentace. Třetí skupina jen poslouchala audionahrávku. Po dvanácti takových "lekcích" zkoumali vědci schopnost dětí rozlišovat jednotlivé fonémy standardní čínštiny.

Badatelé očekávali, že skupina dětí, které se dívaly na video, prokáže stejné výsledky učení jako miminka, na která mluvili vychovatelé z očí do očí. Místo toho ale přišli na značné rozdíly. Děti, které se seznamovaly s cizím jazykem prostřednictvím interakce s živým člověkem byly schopné rozeznávat podobné čínské zvuky stejně jako rodilí mluvčí. U ostatních dětí - bez ohledu na to, zda se dívaly na video nebo jen poslouchaly audio - se neprokázaly žádné výsledky učení.

"Byli jsme z toho úplně vedle," říká Patricia Kuhlová."Změnilo to náš základní náhled na mozek." Výsledky této studie i dalších výzkumů ji vedly k závěrům, že sociální zkušenost je bránou k rozvoji jazykových, poznávacích a citových schopností.

(Převzato z National Geographic leden 2015)